Podprsenky nám na jeviště nelítaj

_MG_1999a

Fanynky rvoucí si vlasy pod jevištěm, kapela COP sice nemá, i když jedna si kvůli nim ustříhla cop. Od té doby jí určitě narostl nový, protože Copáci jsou na hudební scéně už pěknou řádku let a jak sami tvrdí, z jeviště je budou muset jednou odnášet. Jestli posloucháte folk a country, tak je určitě znáte, vždyť získali i cenu Anděl. A pokud vám brnkání na banjo nebo mandolínu nic moc neříká, tak COP vás dokáže přesvědčit, že když se k tomu připojí kytara, housle a dobro, charismatický zpěvák a texty, které napsal život, především v hospodě, tak je to pořádný nářez.

Téměř jako puberťáci jste vyhráli Portu, jako mladí kluci jste získali Anděla, jako zralí muži jste vyprodali Lucernu a co bude dál?

Teď už jako dědci budeme hrát a chovat se zase jako puberťáci. A myslím, že nás z toho jeviště budou snášet.

A dáte ještě aspoň další třicítku?

Pokud dobře počítám, tak to už asi ne, ale co můžem vědět, rádi bychom..

DSC_1272a DSC_1273a

Už brzo budete mít na krku copáckou čtyřicítku, to byste měli nadělit fanouškům a taky sobě pořádný dárek a velkolepou oslavu. Co plánujete?

Už budeme trošku při zemi. K třicátinám to byla Lucerna a k pětatřicetinám jsme pozvali kapely na festival do Hrádku, kde vždycky zazpívali nějakou naši písničku a my pak čepovali lidem pivo. To bylo fajn, takže asi něco v tomhle duchu.

Muži zrají jako víno a jak zrají vaše fanynky? Chodí pořád za vámi do šatny po vystoupení?

Jo, hodně. To je jasný. A občas se povede, že jsou i mladší než my. A jednou se dokonce stalo, že si před námi jedna fanynka ustříhla cop a dala nám ho. Dlouho jsme ho pak vozili v autě, pověšenej na zrcátku, ale pak přišel někdo s tím, že by to mohlo bejt voodoo, tak jsme ho zakopali. Ne, že bysme byli tak pověrčivý, ale jistota je jistota.

_MG_1988a

Mrzí vás, že v Čechách je folk a country spíš okrajový žánr oproti třeba Americe, kde pěkně frčí?

Tak i v Americe to je okrajovější žánr na přepočet obyvatel. Vyprodaný stadiony, co mají některý rockový kapely sice tolik nemáme a mít nemůžeme, ale tím se nějak netrápíme. Je sice pěkný mít pod sebou kotel křepčících fanoušků, ale my zas ty naše známe často osobně a z některých se stali i kamarádi, se kterýma po koncertu rádi dáme pivko. Podprsenky nám na jeviště sice nelítaj, ale to je dobře, protože vysvětlujte to pak doma, že jo.. Prostě si stojíme za tím, co děláme a děláme to rádi. Kdyby člověk měnil pořád podle toho, co zrovna frčí, tak by asi proletěl životem jako namydlenej blesk.

Co takhle vychovat novou generaci folkařů z vašich dětí? Tři z vás je mají ještě malé, takže by tu nějaká šance byla, když je budete brát na koncerty a festivaly.

My jsme začali hrát bluegrass v době, kdy skoro každej hrál bigbít. Chtěli jsme dělat americkou hudbu a byla to svým způsobem i forma protestu a vonělo nám to dobrodružstvím. Ale každá doba má svoje,  tenhle fenomén je už dávno pryč, takže ani malý, ani velký děti, co máme, se nesnažíme lanařit do týhle hudby. Občas jedou s námi na koncert, ale ty větší hlavně z donucení a ty menší, aby viděly tátu.

_MG_1916a

Člověk, který se nepohybuje v hudební branži, si většinou představuje, jak to musí být bezva, živit se brnkáním na kytaru nebo jiný nástroj a zpívat lidem. Jak je to opravdu?

U nás to tak fakt je, pořád nás to hrozně baví a říkaj to i lidi,  že je to na nás vidět. A to, že najezdíme tisíce kilometrů věčně v autě nebo spíme po hotelích a ubytovnách nějak neřešíme. Kováře třeba brněj prsty z toho, jak furt do něčeho tluče, tak my máme holt zas prosezený zadky z auta.

Když většinu času strávíte v autě, o čem se pořád bavíte?

No dřív o holkách a teď už spíš o jinejch věcech, třeba o dětech, o tom, jakou si kdo koupil sekačku a koho bolej záda a za krkem, ale ještě nikdy se nestalo, že bysme si sedli  a mlčeli. No a někdy o holkách.. Ale víc o těch bolestech zad.. Ale taky o holkách. A taky vlastně o manželkách..

Co taková ponorková nemoc po tolika letech?

Jak se známe hrozně dlouho, tak už každej ví, komu co vadí a snažíme si vyhovět. Víme, kdo chrápe, když někde přespáváme, takže všichni nosíme špunty do uší, a nebo vyhrává ten, kdo usne dřív. Víme, že jeden zase potřebuje teplou stravu a další pitnej režim, hlavně s pěnou, takže si takhle vycházíme vstříc a kdejaký dlouholetý manželství by nám závidělo. Navíc se pořád bavíme jako malý kluci, třeba nedávno Jirka radši vylezl spát na střechu hotelu, protože mu vevnitř bylo vedro, Martin si ho šel vyfotit a chtěl ho přitom furt přikrejvat teplou dekou, on nechtěl a tak se tam pořád přetahovali a to bylo ve 4. patře. Vlastně ze střech hotelu máme několik příhod, třeba jsme si tam jednou udělali ohýnek,  prej  pak do něj trochu zatejkalo, ale to musela bejt náhoda…  Nebo ono bylo už kuriózní i to, že od nás houslista Jarda Štěrba odešel, protože ho srazila srna, když jel na kole a přelámala mu ruku.  Takže máme pořád takový veselý historky, takže nějaká ponorka nás jen tak nepotopí.

_MG_1969a

V textech, které si děláte hlavně sami,  zpíváte nejvíc o lásce?

O lásce právě nezpíváme skoro vůbec i když říkáme, že jo. Zpíváme hlavně o tom, co jsme zažili. Ne, že bysme lásku nezažili, ale příhody třeba z hospody nás nějak inspirovaly víc.

Třeba „Dostal jsem pěstí od strašlivýho chlapa“?

Přesně tak..

Kdy vyjde na svět nové CD?

Tak chtěl bych nás do toho natlačit. Už mám něco v šuplíku a řeknu Jirkovi a ten to za noc dodělá.

Jak nalákáte naše čtenářky, aby se na vás přišly taky podívat?

No tak tohle si přece nemůžete nechat ujít, že jo.. A každá Splašená Blažena od nás dostane pusu. Když teda bude chtít. A když nebude chtít, tak taky..

Členové kapely COP:

Míša Leicht – kytara, zpěv

Jirka Vopava – mandolína, housle, zpěv

Zdeněk Fík – baskytara, zpěv

Martin Fridrich – banjo, zpěv

Petr Sláma – dobro

Jaroslav Štěrba – housle

 

www.copmusic.cz

Autor: Simona Votyová

Foto: Jana Hozová

Poděkování: farmě Blaník za umožnění fotografování.

Video z focení na oslech ZDE