Co dělat, když zjistíte, že máte fakt blbý vlastnosti

Máme je všichni. Pokud tedy nejste Matka Tereza nebo Mirek Dušín. Občas rádi „pácháme“ dobro. Někomu s něčím pomůžeme a jako odměna nám stačí úsměv. Jindy ale uškodíme, zalžeme, pomlouváme. A odměnou nám je černé svědomí.

Seznam mých špatných vlastností je dlouhý. Patří k nim bordelářství, nedochvilnost, hysterie, marnivost a tak dále. Ale na to jsem si už zvykla a moje okolí taky. Náleží to tak nějak ke mně. Nemám vysmejčíno jako v klícce, všude běžím na poslední chvíli, když mě něco pěkně naštve, tak řvu jako pominutá a občas si koupím věc (většinou na sebe), kterou nepotřebuju a je drahá. Jenže nedávno jsem pochopila, že moje já má ještě další stinné stránky. Takové, které na druhých nesnáším.
Třeba jsem hrozná drbna. Když se dozvím nějaké tajemství, tak moc mě pálí na jazyku, že s ním prostě musím ven. Jednoduše vyslepičím naprosto všechno. Taky někdy lžu. Rozhodně nejsem ten typ, který směle říká nepříjemnou pravdu do očí. O pravdě se dá hodně filozofovat. Je to úhel pohledu každého z nás na určitou věc nebo situaci. To je moje výmluva. Tu a tam taky pomlouvám. Je to hnusný, já vím. Pomlouvám protivnou kolegyni, mámu, partnera (toho asi nejvíc) i kamarádku. O ženách říkám, že moc ztloustly, zhubly, neměly by už nosit tak krátkou sukni, chovají se povýšeně a přehání to s líčením. Partnera kolikrát popisuju jako největší monstrum, které mi zničilo život. O mámě vyprávím, že mi vůbec nerozumí a má zastaralé názory. A dost často pomlouváme a drbeme s kamarádkami společně a libujeme si v tom.

O mých výchovných metodách bych taky mohla polemizovat. Děti vydírám a vyhrožuju jim (synovi: když budeš jíst pořád bonbony, tak budeš mít v bříšku brouky, téměř dospělé dceři: když nebudeš jíst, bude z tebe anorektička). Taky nejsem dostatečně důsledná, stačí synův úsměv s ďolíčkem ve tváři a dovolím mu všechno. A za dceru radši uklidím myčku, protože je určitě unavená ze školy.

Vehementně prosazuju vlastní názor, občas i dost hlasitě a nerada dávám někomu za pravdu. Dokážu se hádat kvůli prkotině. Do všeho se vrhám bez rozmyslu a jsem horká hlava. Mám ještě pokračovat? Myslím, že to bohatě stačí. Podala jsem dostatečný důkaz, že nejsem ideální žena. Hanba!

Možná žádné špatné vlastnosti nemáte (opravdu?), a nejspíš máte zase jiné, než já. Co ale udělat s tím, když vás hryže černé svědomí a nadáváte si, že jste zase pochybyli?

Napadá mě následující:

Pochopit se. Rozklíčovat, proč to vlastně děláme a co nám to přináší. Řekla bych, že je to jako když se nacpeme spoustou čokolády, která nám chvíli proudí lahodně v těle, ale pak se dostaví výčitky. Stejně tak přinášejí i špatné vlastnosti chvilkové uspokojení. Jenže potom nás to štve.

Odpustit si. Nenadávat si pořád dokolečka, že jsme to nezvládli. Budeme se o to pokoušet příště.

Snažit se. V situacích, kdy na nás špatné vlastnosti útočí se jim vzepřít. Zkoušet to pořád a jednou nás přestanou tolik ovládat.

Vykoupit se. Udělat dobrý skutek.
Smířit se sami se sebou. Jsme nedokonalí lidé v nedokonalém světě.

Neznamená to, že si řekneme, no jó, jsem prostě zloděj, lhář, podvodník, pletichář a nic s tím nenadělám. To by byl jen alibismus. Ale uvědomit si, že takový opravdu jsem a můžu s tím něco dělat, to je hlavní. To je cesta k dalšímu růstu a kupě dobrých vlastností, které přebijí určitě ty špatné.

Autor: Simona Votyová

Foto: Štěpánka Paseková

DSC_1186a