Hlava státu a můj špek

Tvrdě na sobě makám. Každý rok v lednu. A každý rok fakt věřím, že to tentokrát dám. V létě budu mít prostě vyrýsovanou postavu bez špeku na břiše. Včera jsem se radovala, že mám kilo dole. Dneska jsem snědla čokoládové müsli. Celou krabici. Kecala jsem sama sobě, že to nevadí, protože se tvářilo zdravě. Taky jsem se naládovala toasty se sýrem, dvěma jogurty, rizotem, celým pytlíkem sušeného ovoce, banánem, čtyřmi vajíčky, zbytkem včerejšího oběda Matěje (nedalo se poznat, co to je) a vypila jsem čtyři kafe. Tohle všechno v rozmezí pár hodin. A tohle všechno, protože mě přepadla depka.

Otravovala mě už v noci a nenechala spát. Dotírala na mě ráno, takže jsem si přetáhla polštář přes hlavu a dělala, že tu nejsem. Oblíkat se, uklízet nebo se o cokoliv snažit mi přišlo jako marnost, tudíž jsme měli pyžámkový den. Dívali jsme se s Matějem na pohádky, pouštěli si písničky a malovali. Rozklíčovat spouštěč, který ji způsobil, se mi ale dlouho nedařilo. Nakonec jsem si musela přiznat, že za můj labilní stav může hlava. Jenže nejen ta moje, nýbrž ta státu, která se dneska volí. Sama jsem z toho zjištění byla hodně překvapená.

Uvědomila jsem si, jak se mi současná politická situace dostala až pod kůži a otrávila mě. A to jsem jen obyčejná ženská, která se o politiku nikdy nezajímala víc než bylo nutné. Jenže o to, co se tu děje se nezajímat fakt nejde, i kdybyste chtěli. Míří to ze všech stran. Z médií, ze sociálních sítí, ze zastávek MHD, z obchodů jako otrávený šíp… Ale hlavně z života… A stejně tak jako v jistém věku pochopíte, že nikoho neohromíte kachním výrazem, tak většinou i pochopíte, že politika se týká nás všech.

Jenže z toho, jak se lidi dohadujou, je mi smutno. A ještě větší smutno mi je, když myslím na budoucnost mých dětí. A nad tím vším visí bezmoc, že s tím zřejmě nic moc nenadělám, přestože půjdu volit.

Takže pokud v létě nebudu mít postavu snů, může za to Miloš Zeman..:))

PS: Neskákejme nikomu na špek..

Autor: Simona Votyová