Jak jsem si našla tátu

Vždycky jsem měla tátu Karla. Aspoň co si pamatuju. Jenže jednou jsem zjistila, že to vlastně můj táta není. Nechala jsem to tak. Ale když umřel, tak jsem si po čase našla tátu Luďka. Neviděli jsme se téměř celý můj život, takže to bylo opravdu něco.

DSC_0458

Jen co moje máma dospěla, už jsem se drala na svět já. Se svojí první láskou Luďkem mě měli brzo. Ale taky brzo se rozvedli. A potom se máma brzo zase vdala. Vzala si Karla a ten mě adoptoval. Luděk sice chtěl být táta dál, ale za mého dětství nebylo úplně běžné mít otce dva. Takže to nakonec vzdal. Táta Luděk bydlel jen o pár bloků od nás a sledoval, jak vyrůstám s tátou Karlem a mlčel. Mlčel i táta Karel, máma i babička. Takové rozhodnutí je muselo stát plno síly. Všichni si totiž mysleli, že pro mě dělají správnou věc. A možná měli i pravdu. Kdo ví. Nemlčely jen papíry ve škole, ve kterých jsem si to přečetla. Bylo mi deset a v kolonce otec, stálo napsáno nevlastní. Zírala jsem na to jako blázen a nechápala nic. Ale nechala jsem si to pro sebe. Tátu Karla jsem měla ráda, přestože to nebyl zrovna rodinář a zažili jsme s ním spoustu neuvěřitelných příhod. Jako například, když se při zpáteční cestě z dovolené v Jugoslávii rozhodnul, že emigrujeme a budeme nějakou dobu žít v lágru.. Ale to bych už odbočovala..

Prostě se mi v tom nějak nechtělo vrtat. Jenže hlavou mi to samozřejmě vrtalo pořád. Nakonec jsem to rozsekla ve velkém stylu. Jako puberťačka jsem tátovi Karlovi vpálila přímo do obličeje větu, na kterou nejsem pyšná: ,,Ty stejně nejsi můj táta, tak co bych tě poslouchala…“ Ale bylo to venku. Máma mi pak ukázala tátu Luďka na fotkách a vyklopila pravdu. Že mě měl rád, ale spolu to nezvládli. A že teď už má svojí rodinu. A jestli ho chci poznat. Nechtěla jsem. Tátu jsem měla.

Jenže pak mi umřel. To už jsem byla dospělá a vystrojila mu pohřeb, protože už byli s mámou rozvedení a žil sám. Zbyly po něm dluhy, kolo, mobil a dvě děti. Já a brácha, v kolonce nevlastní, v hlavě můj. Táta umřel docela mladý, rozhodně s tím nepočítal, protože měl v lednici připravený salát k večeři. Žil zdravě a sportoval, ale taky to byl hazardér. Dostal infarkt v taxíku na kolejích tramvaje. Dva měsíce před tím se mi o tom zdálo, ale to je zas jiný příběh. Na pohřbu po něm plakalo několik mladých žen, ale to je zas jeho příběh.

A stejně mi to vrtalo v hlavě dál.. Po několika letech od tátovy smrti jsem pochopila, že je na čase vrtání utnout a seznámit se s tátou Luďkem. Našla jsem ho poměrně brzo díky Facebooku. Koukaly jsme se s mámou na jeho fotky dokonce lupou, jestli to je vážně on a pátraly v jeho rysech. A i když jsem se bála, že mi neodpoví, stejně jsem mu napsala. Odepsal hned a poslal mi plno fotek, kde jsme byli spolu, a které jsem nikdy neviděla. Dojalo mě to k slzám. A naše první setkání taky.

12007303_870077613088083_990810439_n

Přinesl mi růži a vyprávěl, že si pamatuje, jak jsem seděla na hřišti a brečela. On přišel a utíral mi slzy, ale říct mi, že je můj táta nemohl. Nechtěl mi motat hlavu. A nechtěla to ani máma. Věřili, že dělají to nejlepší, co můžou. A já je chápu. Měla jsem přeci tátu Karla. A myslím si, že rozhodovat se někdy ve dvaceti, co je pro dítě vlastně dobře a co ne, je dost komplikovaná věc, navíc já se zpátky nedívám. Takhle to bylo. A takhle je to teď. A teď mám tátu Luďka. Vídáme se běžně, tak jako bychom se nikdy nerozdělili. A k tomu jsem získala bezva ségru (s hodně podobnými věcmi v hlavě jako mám já) a dokonce i babičku (ta moje už taky umřela) a tátovu milou ženu. Přijali mě, jako bych byla jejich..

Představte si, že přijdete o ruku a ta vám zase naroste. Tak nějak takhle mi to připadá a děkuju, že jsem dostala tu možnost mít další rodinu, přestože ta moje, kterou znám delší dobu je taky skvělá.

Autor: Simona Votyová