Kdybych měla byznys plán, nikdy bych to nedotáhla do konce

S paní Hanou Šindlerovou jsem dělala před časem rozhovor pro časopis Žena a Život. Její příběh mě natolik zaujal, že jsem v něm našla dokonce inspiraci pro můj román Provařená, kde jsem terapii zavařováním použila i pro jednu z hrdinek. Moje hrdinka prožívala sice jiné problémy než paní Hana, ale oběma dost pomohly bublající kastroly a tuny ovoce. Jak to bylo s paní Hanou se můžete dočíst v tomto článku, který probouzí naději. Protože i když se zdá, že už nic nebude tak, jak jsme si přáli, kolikrát nám život ukáže, že to může nakonec dopadnout ještě mnohem líp, než jsme doufali. 

Pád na dno
„Když to budu vyprávět, jak to všechno začalo, tak určitě zas budu brečet, přestože se to stalo už před sedmi lety,“ upozorňuje mě Hana, která odešla ve svých třiceti letech za svým mužem do Německa a prožívala jedno z nejkrásnějších období života. „Byla to tehdy opravdu taková pohádka. Čekali jsme holčičku, měli jsme už tříletého syna a stavěli jsme dům. Co víc si může žena přát než krásnou rodinu? Byla jsem vážně v sedmém nebi a na obloze se nerýsoval žádný mráček. Jenže všechno se obrátilo naruby z minuty na minutu. Když jsme jeli do Prahy na návštěvu za mými rodiči, tak mě muž zničehonic postavil před informaci, že se zamiloval do jiné ženy. Kdyby to bylo vyústění nějaké krize, tak bych to byla schopná pochopit, ale tohle byl blesk z čistého nebe. Nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit. Vždyť jsem byla v pátém měsíci těhotenství, copak mě může najednou úplně odepsat? Ale odepsal.“

Hanin partner začal hrát tvrdou hru. Nakázal jí, ať se vrátí do Německa, tam si sbalí svoje věci a hned se odstěhuje, u něj v domě bude už bydlet jiná. „Najednou se mnou jednal chladně jako s cizím člověkem a vůbec neřešil, že jsme spolu prožili šest let, máme syna a čekáme miminko. Zajímalo ho jen jediné – jeho milenka. Nezbylo mi nic jiného, než si spakovat tašky a jet do Čech. Sesypal se mi úplně celý svět. Teď s odstupem času si samozřejmě uvědomuju, že se stávají mnohem horší věci, ale pro mě to tehdy byla opravdu životní tragédie. Snad nejhorší bylo, když syn stál u okna a na svého tatínka čekal, to mi málem puklo srdce bolestí,“ vypráví a přiznává, že byla v tak těžké depresi, že nedokázala ani jíst a kvůli tomu miminko nerostlo. „Byla jsem na pokraji svých sil a bez pomoci psychiatra bych to dál nezvládla. Díky němu jsem se dokázala aspoň trochu vybičovat a říct si, že hlavní je, aby se narodilo zdravé dítě.“ Holčička se nakonec zdravá opravdu narodila a Haně se zase aspoň trochu rozsvítil svět.


Samoživitelko, starej se, jak můžeš
Paní Haně bylo jasné, že musí začít normálně žít a chodit do práce, aby uživila děti, protože muž jí nepomáhal a soud se vlekl. Jenže brzy pochopila, že matka samoživitelka s dvěma malými dětmi na pracovním trhu moc šancí nemá. Přestože ovládala jazyky, měla vzdělání a zkušenosti z cestovního ruchu, stejně ji nikdo zaměstnat nechtěl. „Byla jsem přesvědčená, že se z toho všeho svrabu už nikdy nevyhrabu. Ale nakonec se na mě štěstí usmálo. Celé to byla víceméně náhoda. Syn miloval marmelády a nám ty od babičky už došly. Začala jsem je pro něj zavařovat sama a zjistila jsem, že jak stojím u hrnců, míchám a pozoruji celý ten proces, tak mi to psychicky hrozně pomáhá. V té době jsem ještě brala antidepresiva a celkově jsem byla pořád dost zoufalá, ale u vaření jsem se hrozně uklidňovala. Nabíjelo mě to a bavilo. Začala jsem zkoušet experimenty, vymýšlela si nové chutě a moje okolí z toho bylo nadšené. Všichni mi radili, ať své džemy začnu prodávat.“ V tu dobu nastal zlomový bod, kdy si paní Hana řekla, že už nebude psát žádné životopisy do firem, kde ji nikdo nechce. A protože je velmi spontánní člověk, tak od myšlenky k realizaci jí stačil jenom týden a najednou stála na farmářských trzích a prodávala. „Když o tom zpětně přemítám, tak si myslím, že kdybych na to měla vytvořený byznysplán, tak bych to nikdy nedotáhla do konce.“



Krev, pot a slzy
„Začátek byl naivní. Přiřítila jsem se za manažerem trhu s kočárkem, v košíku marmelády, a že je chci prodávat. On jenom vyvalil oči a řekl: „Panebože matko, co to tady děláte? To takhle nejde.“ Ale já ho hrozně přemlouvala a on se nakonec slitoval. Tím mi opravdu pomohl. Takže jsem najednou prodávala jako trhovkyně a učila se za pochodu. Ostatní tam na mě koukali jako na blázna a říkali mi, že nemám ani etikety, které jsou povinné.“ Hana tedy vzala fixu a skleničky popsala ručně. Tenhle nápad se jí nakonec natolik zalíbil, že marmelády označuje stále vlastnoručně, přestože dnes jich popisuje denně už na dvě stovky. „Nakonec se to stalo takovou mojí značkou,“ dodává.

Začátky byly nejen naivní, ale i časově a fyzicky náročné. Ráno obstarala děti, nakoupila suroviny, a když šly večer děti spát, tak zavařovala. O víkendu šla prodávat a s hlídáním jí pomáhala kamarádka a babička. A protože lidem její marmelády zachutnaly, rozhodla se, že si pronajme kuchyňské studio. Aby ale nebylo tolik drahé, tak volila variantu za Prahou. „Tam jsem uvařila, ale nesmělo se to tam skladovat, takže všechno jsem tahala domů. Logisticky to bylo dost náročné, protože jsem neměla auto a hlavně nejsem ani řidič, takže jsem jezdila autobusem. Z bytu jsem si udělala vlastně takový odštěpný závod. V dětském pokoji byl sklad, v kuchyni hrubá přípravna, prostě všude, kam jste se podívali, byly jenom marmelády. Pod postelí i místo hraček.“ Do celého procesu byla velice ponořená, takže si ani nevšimla, že si ukrojila přeci jenom velké sousto a tělo jí vypovědělo službu. Na pár týdnů skončila v nemocnici a děti hlídala zase babička. „Teprve tam jsem se zastavila a srovnala si myšlenky. Řekla jsem si, že to nevzdám a chci vlastní marmeládovnu. Jednak, poněvadž mě zavařování nesmírně těšilo, ale také jsem doufala, že tím uživím svoje děti.“

Děti na marmelády žárlily
„Věděla jsem, že marmelády z hypermarketů jsou většinou samá chemie a například takový jahodový toho moc společného s jahodami nemá. Takhle jsem to rozhodně dělat nechtěla. Byla jsem připravená pracovat poctivě a profesionálně, vařit na vysoké úrovni jen z kvalitních surovin a bez chemie,“ říká. Aby ovšem mohla svůj smělý plán uskutečnit, potřebovala vlastní provoz. Vzala si tedy úvěr a za osm měsíců zkolaudovala vlastní marmeládovnu v Praze na Letné, kde teď vaří každý den. Přesto neměla pořád vyhráno. „Ze začátku mě práce natolik pohltila, že jsem odsunula na druhou kolej bohužel i děti. Bylo období, kdy na marmelády vyloženě žárlily a neměly je rády. Ani rozmazlování typu každý den palačinka s džemem nepomáhalo. Jednoduše cítily, že marmeláda jim bere mámu. Byla jsem dvacet hodin v práci, děti ve školce, po kamarádkách nebo u babičky a to samozřejmě těžce nesly. Ale záhy jsem si uvědomila, že to je špatně a zvolila jsem si priority. Nic není cennějšího než děti. Takže teď už je to fajn, odpoledne se vracím domů a trávím s nimi svůj čas. A marmelády už zase milují a chodí za mnou i rády do práce. Když někdy prodávám na trhu, tak dcera jde se mnou a pomáhá mi. Podává taštičky, usmívá se na lidi a moc ji to baví.“

Skladník i manažerka v jednom
Dnes v její marmeládovně, kterou pojmenovala Marmelády s příběhem, stojí spousta polic a jsou zaplněné pestrobarevnými skleničkami s mašlí a samozřejmě rukou psaným nápisem. Najdete tu zhruba osmdesát druhů. Vybrat si můžete jak z klasických jako třeba malinová s rebarborou nebo i hodně originálních jako například jahodová s chilli a zázvorem nebo angreštová se zeleným čajem Matcha. „Napřed vymyslím recepturu a pak se svým bezvadným týmem společně vaříme. Ale jsou dny, kdy se k hrncům nedostanu, protože musím zastat i další práci. Jsem skladník i manažerka v jednom a navrch všechno mezi tím. Vyřizuji objednávky, komunikuji se zákazníky, občas prodávám i na trhu, vystavuju faktury, řeším další kancelářskou práci a pořád lítám s noťasem a mobilem. Denně třeba vyřídím i šedesát mailů. Asistentku zatím nemám, ale už o ní přemýšlím. Také ještě popisuji vlastnoručně skleničky, toho se vzdát nechci a ani nemůžu. Pro mě ale tohle všechno není práce, je to vášeň. Každý den už nemůžu dospat a opravdu se do marmeládovny moc těším.“ A není se co divit. K Hanině práci patří totiž ještě ochutnávání a to by si nechal líbit kde kdo. „Není jahoda jako jahoda a jinak chutnají teplé marmelády a jinak studené,“ vysvětluje a na otázku, jestli se jí džemy přeci už jen nepřejedly se usmívá a vrtí hlavou. „I doma v lednici máme otevřených tak deset druhů. Dávám je na palačinky, do jogurtů i na chleba,“ směje se.


Michelinské ocenění
Hana je zářným příkladem toho, že se poctivá práce vyplatí. O jejích lahodných marmeládách, které se rozplývají na jazyku, jsou z pečlivě vybraného ovoce od prověřených farmářů a nenajdete v nich ani kousek chemie, se začalo brzy mluvit. Nikdy nepotřebovala obchodního zástupce, ani nemusela své zboží nabízet. Její zákazníci si ji vyhledali sami. A tak se její produkty prodávají ve farmářských obchodech, na trzích i v hotelích. Dokonce i v tom nejvyhlášenějším, ve kterém bývají ubytované i hollywoodské celebrity. „Když mi zavolali z hotelu Four Season, ať k nim dojedu prezentovat svoje marmelády, tak mi spadla brada. Jela jsem tam celá rozklepaná a čekala, co se bude dít. Nastoupili šéfkuchaři a začali degustovat. Nejspíš si pochutnali, protože už je servírují svým hostům. To je pro mě obrovská pocta. Nebo mi zavolal pan Paulus a také už dodávám do jeho restaurace. Je to krásná odměna za tvrdou práci. Ale samozřejmě mě též potěší, když za mnou přijde stará babička a řekne, že sice nemá tolik peněz, ale na naši marmeládu si ráda našetří. Nebo když si paní z malého krámečku někde od Ostravy objedná pár kousků. To je pro mě taky emotivní. Jsem sice někdy strhaná jako borůvka a nikdy nenašetřím na jachtu, ale jsem ráda, že i bez pomoci biologického otce, který děti nechal ve štychu, jsem schopná se o ně postarat, a mám práci, která je zároveň mým koníčkem a nesmírně mě naplňuje. Přijde mi, že žiju svůj vlastní sen. Před těmi sedmi lety bych nikdy nevěřila, že budu ještě šťastná. A vidíte, jsem,“ říká žena s obdivuhodnou životní vervou.

Pokud si chcete na marmeládách paní Hany pochutnat, zakoupit je můžete zde.

Fota: archív Hany Šindlerové.

Autor: Simona Votyová

Článek vyšel už v časopise Žena a Život.