Když v mládí něco poděláš, i ve stáří můžeš utřít

Jen co se začneme rozkoukávat, jak to na tom světě vlastně chodí, už musíme dělat spoustu rozhodnutí. Třeba jak a čím budeme vydělávat, s kým se vyspíme, a jestli odoláme pokušení vyzkoušet na diskotéce éčko. A někdy se rozhodneme fakt hloupě.

_MG_1998a

Chybami se člověk učí, to je pravda. Když ovšem takový člověk udělá chybu hodně velkou, zůstává na něm přisátá jako klíště. Dokonce i v dobách, kdy už myslí úplně jinak než dvacetiletý cápek. V dobách, kdy má dost možná rodinu, je ředitelem firmy, přispívá na charitu a zdraví sousedy. V dobách, kdy je z něj třeba už dědeček nebo babička. Klíště tam pořád je a pije krev.

Někdy o hříších z mládí nikdo jiný netuší, ale člověka svírá strach, že se to provalí. A někdy si o tom povídají naprosto všichni. Dokonce i lidi, kteří ho vůbec neznají. O tom, že kdysi skončil v léčebně, takže je to samozřejmě feťák. Že se vyspala s manželem svojí kamarádky a má s ním dítě, takže je to ta největší mrcha pod sluncem. Že hrála v erotickém filmu, což udělá jedině kurva. Že si vzal úvěr, nestačil ho splácet a stal se z něj bezdomovec, tudíž to je flákač. Že opustil svého syna dřív, než se narodil, tak je to prostě hajzl.

Třeba takoví opravdu jsou. Ale třeba také ne. Protože dost často vůbec neznáme okolnosti, které je k jejich činům vedly a do jejich hlav už nevidíme vůbec. Naprosto nic totiž není jenom černobílé.

Nedávno jsem narazila na videa s fitness trenérkou Zuzkou Light. Češkou, která podle časopisu Forbes obsadila 18. příčku jako nejvlivnější člověk na internetu. Cvičí podle ní stovky tisíc lidí. A je fakt dobrá. Někam to dotáhla. Celosvětově. Česká média ale především zajímá, že jako naivní holka nafotila erotické fotky. To se stalo déle než před deseti lety a od té doby ušla pořádný kus cesty a makala na sobě. Ale svého hloupého rozhodnutí se už nikdy nezbaví.

Nebo Monica Lewinsky. Mladá stážistka se zamilovala do prezidenta USA a snad každý na celém světě ví, jak to bylo dál. Teď jí je něco přes čtyřicet a kvůli téhle fatální chybě zůstala na ocet. Nemá děti, milujícího muže a ani dobrou práci. A pravděpodobně nikdy mít nebude.

S Terezou Pergnerovou se její drogová minulost potáhne taky pořád, i když už je dávno „čistá“ a starostlivá máma.

Takových lidí je holt plno. Moc dobře vědí, že to tenkrát nezvládli. Že se měli zachovat jinak a jít lepší cestou. Jenže nešli. I to se v životě stává. Za blbost se platí, ale není nutné někoho dusit ve vlastní šťávě do nekonečna. Hoď kamenem, kdo nikdy neudělal chybu, za kterou by se nemusel stydět. Já se přiznám, že bych jich mohla vyjmenovat hromadu. Kolikrát jsem překvapená, jak jsem přemýšlela v době, kdy mi bylo dvacet, a že jsem to vůbec ve zdraví dotáhla do dnešních let.

Kdo žil jenom v souladu s pravdou a láskou, pak je vážně kabrňák a může být na sebe pyšný. Chybou taky ovšem je, ukazovat na chybující prstem a odsuzovat je. Nikdy nevíme, co se odehrávalo v jejich nitrech. Protože co si budeme povídat, naše nitra jsou kolikrát pěkně zapeklitá a nerozumíme ani těm svým.

Bylo –nebylo? Proč nad tím dumat. Mějme rádi toho, koho máme rádi, proto jaký je a pro vlastnosti, co se nám na něm líbí. A jestli někdy šíleně pochybil? Pak si dejme otázku, jaký je zrovna teď. A zda je opravdu nutné ho soudit.

Jestli patříte k těm, co je jejich minulost dohonila nebo jim šlape na paty, nebuďte z toho otrávení a nenechte klíště vypouštět jed do vašich srdcí. Vytáhněte ho ven a zabijte. Můžete to udělat tím nejjednodušším způsobem. Odpusťte si. Právě začal rok Ohnivého kohouta a ten k odpuštění přímo vyzývá. A odpusťte i těm druhým.

A taky jedna zásadní věc – bez průserů by byl život docela nuda, ne?

Autor: Simona Votyová

Foto: Jana Hozová