Když vás přepadne zlá tetka Depka

Někdy je toho na člověka prostě moc. Na jednu v jádru křehkou ženu se navalí snad všechno, co se navalit dá. Ale pořád se nějak drží. Zuby nehty. A pak stačí jen jedna malichernost, která sejme tu bezstarostnou masku věčně přilepenou na tváři.

Stává se to skoro všem. Někdo je otrlejší a dokáže toho unést víc. Někdo je jen lepší herec, který všechno nosí uvnitř. Ale splín se sem tam vynoří a dusí. Život se najednou nezdá takový, jaký by měl být, lidi v něm už vůbec ne, mozek se v tom rýpe, oči slzí, tělo stagnuje, srdce bolí. Tetka Depka se vplíží zákeřně bez pozvání, nenechá se jen tak vykopnout a ke všemu pokládá záludné otázky. Jako třeba, jestli by vám nebylo líp jinde, s někým jiným, v jiné práci, na druhé straně zeměkoule? Jestli jste opravdu měla dělat tohle, jít támhle, bavit se s tímhle? Jak to, že támhleta všechno stíhá, vypadá líp, vydělává víc, má hodnější děti i muže? Proč nikdo nevidí, že se snažíte jak ta kráva? Bůůůů. A potoky slz se řinou..

Když přijde tetka Depka navštívit mě, už nejsem překvapená, protože ji znám a vím, co mě čeká. Přátelská návštěva to nikdy není, ale většinou hned rozklíčuju, co ji přimělo přejít přes můj práh. Ale taky vím, že nezůstane věčně. Za nějakou dobu si svoje saky paky sbalí a odšourá se jinam. To mě uklidní. Jenže přečkat s ní čas, kdy otravuje, je poměrně vyčerpávající.

Přišla jsem ovšem na pár věcí, které tetka Depka nemá ráda:

  • Zvířata. Asi se jich bojí. A tak bořím ruce do psích chlupů, nechávám si olizovat obličej a dívám se, jak Depka krčí zhnuseně nos a syčí: „Fuj.“
  • Dlouhé procházky, nejlíp přírodou (a nejlíp se psem). Nejspíš se nestíhá táhnout za zdeptaným člověkem, který uhání s očima šílence šílenou rychlostí, proto táhne radši jinam.
  • Hlasitou hudbu, co rve uši. Sice z toho třeští hlava, ale aspoň přehluší věčné nářky.
  • Objetí. Od někoho milého. Pokud někdo takový je po ruce, ale to kolikrát zrovna není, poněvadž v tu chvíli se zdá jako nepřítel skoro každý, tudíž na řadu opět přichází pes.
  • Dětičky. Když jsou milé a roztomilé. Takové jí prostě lezou na nervy. Když jsou ufňukané a protivné, tak jim fandí. Ale taková uslintaná pusinka dokáže zázrak.
  • Dva a půl chlapa. Co si budeme nalhávat, chlap bývá často příčinou značného rozladění. Ať nám chybí nebo naopak přebývá. Ale ten seriálový, kterého hraje Ashton Kutcher mě vždycky pobaví. A Depka prská, jak jsem povrchní: „To ti stačí koukat na hezouna a hloupé vtípky?“ „Jo, stačí..:))“
  • Smích. Ten ji totálně odzbrojuje. Libuje si totiž v pláči.

Takže až vám bude zase šlapat na paty, vytáhněte psa na dlouhou procházku, nasaďte sluchátka s hlasitou hudbou, objímejte třeba stromy, klidně i v parku, čímž rozhodně někoho pobavíte a vykouzlí vám úsměv na tváři. A možná pak bude objímat i vás. Pokud tohle všechno udělat nemůžete, sedněte si alespoň k počítači a podívejte se na blbosti, které pro vás vymýšlí Splašená Blažena. Protože ani Splašené Blaženě není vždycky do smíchu. A tak radši kolikrát blbne, aby svět byl veselejší.

Přestože smutek do života patří, není třeba, aby se stal jeho hlavní součástí. Všichni děláme chyby, máme problémy a stárneme. Ale nemusíme se z toho zbláznit. Dokonce ani z toho, když tetka Depka útočí. Protože v tom nejsme samy. Jste tu vy a jsme tu my. Kolikrát tak zdeptané, až z toho slzíme radši smíchy..

Mrkněte na náš Instagram. Jak rozháníme chmury.

Autor: Simona Votyová
Foto: Štěpánka Paseková