Krok napřed

Co taková jedna letní povídka o čtyřicítce a nevěře?

Přesně 16 dní přemýšlela Kamila Zelenková o nevěře. O té vlastní, které se hodlala dopustit. Měla k tomu hned několik pádných důvodů. Tak za prvé před pěti měsíci oslavila čtyřicátiny. Už půl roku předtím ji kvůli nepatřičnému věku trápila deprese.
„Mládí totálně v tahu. Půlka života za sebou. V lepším případě,“ skučela před zrcadlem a pozorovala drobné vrásky kolem očí.
„Možná už je i čas na plastickou chirurgii,“ povzdechla si a prsty si natáhla kůži na tvářích.
„Dospěla jsem do středního věku a měla bych bejt už rozumná zralá žena, která ví, co od života chce. Jenže tahle ženská to pořád neví. Ona pořád není rozumná. Ona to má v hlavě  nějak zamotaný,“ povzdechla si sama nad sebou.

K narozeninám dostala kolo, které si přála. Od manžela.
„Budeme jezdit na výlety,“ plánoval. Čtyři měsíce ležel drahý naleštěný bicykl v garáži a vyčítavě se na ni díval. Hodila na něj starou deku. Martin Zelenka kolo neměl. Sama jezdit nebude. A kam by asi tak dala děti? Na blatník a řídítka? Patrik a Matouš jí vřískali do ucha. Jeden bouchal rytmicky do bubínku. Muzikant. Po tatínkovi. Milovala jeho ruce. Patrikovy maličké s dlouhými prsty. Martinovy šlachovité s dlouhými prsty. Všimla si jich hned, když se seznámili. Když se jich poprvé dotkla,  projelo jí tisíc voltů. Oba se lekli. Věděli, že jsou ztracení. Že to podělali. Rok na to se rozvedli. A to byl její druhý důvod k nevěře. Karma. Udělala špatnou věc a bude za to pykat. Vrátí se jí to. Ilona Zelenková jí to nikdy neodpustí. Michal Marek taky ne.
S bývalými udržovali dobré vztahy. Kvůli dětem. Kvůli těm dětem, kterým rozbili rodiny. Jak jim to mohli udělat? Jak mohla ona Kamila Zelenková bejt tak bezcitná mrcha? Vždyť pracuje v Domově důchodců a utírá tam dědečkům a babičkám zadky. Vždyť s nimi večer hraje karty. Vždyť ji všichni mají tak rádi. Je přeci tak hodná. Ne, je to strašná svině.
„Ježíš, proč zase bulíš?“ obrátila Míša oči v sloup. Máma jí lezla na nervy. Brečela i u Boba a Bobka.  „Přestaň už bušit do toho bubnu nebo na tebe přijde Zombie a stane se z tebe malej Zombíček,“ postrašila Míša Patrika. Rozbulel se. Obrátila oči v sloup a bouchla za sebou dveřmi. Šla za kamarády. Do svého pokoje. Do on-line světa. Možná by nevěru mohla spáchat taky jen on-line, napadlo Kamilu. Ne, to by nebylo ono. Musí bejt krok napřed. Musí se s někým prostě vyspat. Dřív než to udělá Martin jí. Dřív než svýma šlachovitýma rukama bude hladit jinou. Mladší. Hezčí. Podívala se na sebe do zrcadla. Postava ještě pořád dobrá. I když ten špek na pupku po dvojčatech nezmizel. Možná kdyby jezdila na tom kole.. Ale kdy asi? Patrik zase bubnoval. Třeštila jí hlava.
„Či do bažénu,“ kvičel Matouš.
„Či do bažénu,“ opakoval jako kolovrátek pisklavým hláskem a věšel se jí na nohu. Vlípla mu pusu na umatlanou tvářičku. Miluje je. Svoje děti. Miluje Martina. Svého muže. Jenže za pět let si jí už nikdo nevšimne. V lepším případě. Možná už za dva. Teď ještě vypadá na pětatřicet. Teď se ještě mužům líbí. Ale sama vidí, že to už není ono. A Martin stárne s noblesou. Vypadá jak z reklamy na Marlboro. Ženský na něj budou naskakovat pořád. A on se třeba nechá zase ukrást. Tak jak ho ukradla ona. Neměla to dělat. Pronásledovalo jí černý svědomí.
„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ poslala ji tenkrát Ilona smsku. S noblesou. Bez hysterických scén. Kamila by milence svého muže napsala:
„Chcípni ty svině!“ Nebo by jí rozbila hubu. O božích mlýnech nepochybovala. Znamenalo to, že Martin ji jednou podvede. Aby pocítila jaký to je. Aby jí to vypálilo díru do srdce, tak jako ji vypálila ona Michalovi. A Iloně. Tehdy čtyřicetileté. Jenže tenkrát si Kamila namlouvala, že lásce neporučíš. Láska si nevybírá. Láska je mrcha.
Teď věděla, že mrcha je ona. Že rodina je víc než láska. Bála se o rodinu. Bála se o lásku. Bála se o svého muže. Prokletá smska nad ní visela jako kletba. Pořád na ni musela myslet. Možná by mohla napsat Iloně dopis. Omluvný. Jako tehdy Michalovi. Třeba by to karmu trochu obměkčilo, smlouvala s osudem. Jenže manželova nevěra byla nevyhnutelná.  Viděla to u kamarádek. Se zálety svých mužů se potýkala většina z nich. Musí bejt prostě o krok napřed. Až to jednou přijde, tak řekne:
„No a co, já to udělala už dávno. A bylo to dobrý. Dost dobrý! Na to Martine, nemáš.“ Možná bude trochu lhát. Sex s Martinem byl pořád dobrej. Pořád dost dobrej. Nemusela si ani stěžovat na bolesti hlavy. S Martinem ji to bavilo. Možná měl Freud pravdu.  Za všechno může sex. A taky za to mohl Martin. Neměl se nechat sbalit. Měl bejt svojí ženě věrnej. I na něho dojde. Už brzo, pomyslela si.
„Či do bazénu,“ křičel pořád Matouš. Sbalila tašku a vyrazila na koupaliště. Nesnášela to tam. Mraky lidí. Její nejdivočejší děti. Třeba jí pomůže Míša. Hodná rozumná dcera. A taky nesnášela to třicetiminutové peklo s dvojčaty v autě. S dětmi na koupaliště jezdil Martin. A rád. Teď byl ale na turné. Celý týden. Vážnou hudbu moc mladých fanynek neposlouchá. Stejskalo se jí. Tak to koupaliště zkusí. Pro jednou se přeci nezblázní. Míša s nimi jít odmítla. Jen obrátila oči v sloup, ale dala si pozor, aby je neodtrhla od tabletu.

Kamila pozorovala muže v červených plavkách. Muž v červených plavkách pozoroval ji. Nabídl jí lahváče a zafuněl do ucha, že je krásná. Smrděl potem a hektolitrem piva. Zavřela oči. Martin nepije. Martin krásně voní. Třeba se jí ani nepovede někoho sbalit. Třeba na to už prostě nemá. Podívala se na mladíčka, který nesl na ramenou rozesmátou holčičku. Usmál se na ni. V tváři dolíček. Neodolatelný. Nasadila si černé brýle a otočila hlavu na druhou stranu. Martin má její vrásky kolem očí rád. Vždycky je líbá. Zasnila se.
„Če se mi kakat,“ přicupital k ní Patrik a Matouš jí sdělil, že už bobek udělal. V brouzdališti. Několik maminek se na ni výhrůžně podívalo. Pak kroutily hlavami. Snažila se vylovit z kabelky nějaký ubrousek. Nebo pytlík.
„Če se mi kakat,“ brečel Patrik. Matouš se rozběhl na druhou stranu.
„Tak uklidíte to konečně nebo co?“ ozval se nevrlý hlas od brouzdaliště. Matky kroutily hlavou. Matouš byl v trapu. Patrik ječel. Popadla ho a začala utíkat. Za Matoušem. Aby se neutopil.
S jiným chlapem by do postele stejně nevlezla. Styděla by se. Za svůj špek na břiše. A hlavně sama za sebe. Martin má její špek rád. Martin byl s ní u porodu a držel ji za ruku. Martin čte večer dětem pohádku. Martin jí šeptá do ucha, že je krásná. Martin ji miluje. Martin támhle stojí. Jeho smích by poznala na sto kilometrů daleko. Ještě po pěti letech jí poskočilo srdce láskou. Milovala jeho smích. Milovala Martina. Do teď. Byl o krok napřed. S Ilonou. Ukradla si ho zpátky. Se špekem na břiše. S celulitidou. S blížící se padesátkou. S dolíčkem v tváři. S nakažlivým úsměvem. S noblesou.

 

Autor: Simona Votyová

_MG_1567a

Foto: Jana Hozová