Někdy se vám život vymkne z rukou

 A mně se vymknul. Bylo to poměrně bolestivé, ale pofoukala jsem si bebíčka a čas pomohl mnohé vyléčit. Všechno jsem vyklopila v časopise Žena a Život. Článek napsala víc blažená než splašená Jana Hozová, protože mě dobře zná.

Zde jeho znění (dlouhé čtení, a přitom to je ještě oproti časopisu zkrácené :))


Jaké to je žít s gamblerem, přijít o střechu nad hlavou, vidět, jak se váš bratr řítí do drogového pekla a do toho všeho vychovávat malé dítě? Simona Votyová to ví, protože to zažila. Jak ale sama říká, všechno zlé, k něčemu dobré. Svoje zkušenosti teď využila ve svém novém románu.
Simona je úspěšná žena. Pracuje pro Českou televizi, píše knížky, vede populární dětskou kapelu, která má na YouTube zhlédnutí v milionech. „To se tak někdo má,“ říkají o ní ti, kteří znají jenom její práci. A možná to je i pravda. Teď se opravdu má. Jenže není to zas tak dávno, kdy jí nebylo zrovna co závidět. „Kdybych měla vyprávět od začátku, tak to všechno začalo asi tím, když mi bylo pět. Tenkrát měla maminka těžký úraz nohy a odvezli ji do nemocnice. Byla tam třičtvrtě roku a pak ještě několik měsíců na rehabilitačním léčení v Kladrubech. Neviděli jsme ji rok a půl. Táta o nás péči nezvládal, tak mě dal do týdenní školky, což bylo něco jako dnešní Klokánek a mého dvouletého bratra do dětského domova. Dodnes si třeba pamatuju, že jsme nesměli v noci na záchod, takže jsme se s dětmi střídali u dveří a hlídkovali, jestli nejde vychovatelka, aby se ten kdo potřeboval, směl vyčůrat na nočník, který jsme pak vylévali tajně z okna,“ vypráví a vzpomíná, že tehdy pořád dokola malovala obrázky sanitky, která jí mámu odvezla.

Drogové peklo

„Když se máma vrátila, tak se nám snažila všechno vynahradit a měli jsme pěkné dětství. V pubertě se to ale zlomilo a dali jsme jí hrozně zabrat, navíc s tátou už byla rozvedená, takže na veškeré naše problémy zůstala sama. Ze mě se stal Depešák, chodila jsem mezi pankáče a dvakrát mě vyhodili ze školy,“ přiznává o období dospívání. Když začínala konečně nabírat rozum, přišel za ní tehdy šestnáctiletý bratr a svěřil se jí, že je na drogách. „Brečel, že vůbec neví, jak z toho ven. Byl to pro mě pochopitelně šok. Zašla jsem s ním do K centra, kde nám něco poradili, ale už v tom natolik lítal, že cesta ven nebyla v tu chvíli téměř možná.“ Od té doby nastalo doma peklo, které většina lidí zná naštěstí pouze z filmů nebo dokumentů o narkomanech. Několikrát totálně vykradený dům, kameny v oknech od dealerů, výhrůžky, hádky, strach a především zoufalství, když vidíte, jak se z člověka, kterého máte rádi, stává naprostá troska schopná čehokoliv. „Třeba jednou se jeho kamarádka předávkovala a umřela. On se pak neukázal doma několik dní. Hledaly jsme ho s mámou po všech zákoutích, a bály se, že ho najdeme také mrtvého. Jít do léčebny odmítal, takže další řešení se nenabízelo.“ Kruté období trvalo deset let. V té době měla Simona už přítele a brzy se jí narodila dcera, která jí dala nový životní směr.

První dětský muzikál

„Ještě asi rok jsme žili všichni pod jednou střechou. S bráchou, který fetoval a s miminkem. Nechtěla jsem v tom mámu nechat, ale nakonec jsme se s mužem odstěhovali. Bohužel to nešlo jinak a ona to samozřejmě chápala. Vyhodit bratra nechtěla, protože se bála, že na ulici umře, takže dál bojovala jak se dalo.“ Simona se soustředila na svoji novou rodinu a pro dcerku začala psát pohádky. Vydala knížku Dalmatin Barvička a s manželem a kamarádkou Alicí vymysleli, že na motivy tohoto příběhu udělají dětský muzikál. „V té době tady žádný muzikál pro děti nebyl. Napsala jsem texty písniček, kamarád Petr Gunter nám složil hudbu a Alice vymyslela choreografii. Nechali jsme si ušít kostýmy, sehnali jsme si účinkující a začali obrážet divadla a kulturáky po celé republice, přestože jsme neměli absolutně žádné zkušenosti. Byl to obrovský risk, do kterého jsme investovali všechno, co jsme měli,“ vzpomíná. Představení bylo ale natolik úspěšné, že o něj projevila zájem i režisérka Mirjam Landa, která ho pak uváděla v divadle Kalich několik let a dokonce s ním zavítala až na Broadway. Mohlo by se zdát, že se všechno v dobré obrací, ale bohužel rodinu čekala opět tvrdá zkouška.

Hazard všechno zničil

„Dařilo se nám, tak jsme si vzali domek na hypotéku a měli se dobře. Bratr se dal konečně na léčení, takže všechno vypadalo v růžových barvách,“ popisuje klid před bouří. „Najednou ale doma začínaly chybět peníze, a když nám po několikáté vypnuli elektřinu a zůstali jsme jen o svíčkách, bylo mi jasné, že se něco děje. Nakonec se mi muž přiznal, že veškeré úspory naházel do automatů,“ vzpomíná na období, kdy se spustil kolotoč konzultací u doktora Nešpora na psychiatrii v Bohnicích, okamžiky naděje a následně zas potupné pronásledování manžela po hernách. „Exekutoři si u nás podávali ruce. Přišli jsme o všechno, i o střechu nad hlavou. Nejhorší na tom ale bylo, když jsme si s mužem sbalili igelitky, a každý šel svojí cestou. Rvalo nám to srdce. Byli jsme spolu od šestnácti let a měli jsme se opravdu rádi. Jenže jsme nezvládli spolu zůstat i v tom zlém,“ přiznává, ale zároveň dodává, že se z nich stali alespoň přátelé a po několikaletém boji se muž z hazardu vyléčil.

Vraždy, požáry, nehody

Simona se odstěhovala s dcerou do podnájmu na vesnici a začínala zase znovu. „Ne na startovní čáře, ale daleko před ní, protože mi z manželství zůstalo plno dluhů.“ Přihlásila se na konkurz televize Prima, která hledala reportéry do zpravodajství do pohotovostního týmu a vyhrála ho, přestože původně hledali muže. Nečekali, že by žena, navíc matka malého dítěte měla zájem být 24 hodin na telefonu a vyjíždět k vraždám, požárům a autonehodám. „Například jsem několik minut po vraždě podnikatele Mrázka stepovala na místě činu nebo jsem mluvila se členy Berdychova gangu. Tahle práce mě bavila, přestože byla drsná. Bylo to svým způsobem dobrodružství a napětí, ale také jsem nemusela myslet na můj vlastní život.“ Ve zpravodajství vydržela čtyři roky, pak nečekaně odešla z médií a naskočila do neziskovky.

     

Mezi lidmi s autismem

„Říkala jsem si, že bych měla dělat něco smysluplnějšího, než informovat národ o katastrofách. A když jsem viděla výzvu Nadace Vodafone Rok jinak, přihlásila jsem se do ní.“ Z více než stovky účastníků, kteří chtěli rok pracovat v neziskovém sektoru, ale za svůj původní plat, který hradila Nadace Vodafone, bylo vybráno šest kandidátů. Jedním z nich byla i Simona. Nastoupila do organizace APLA (nyní Nautis), která pomáhá lidem s autismem. „Tam jsem pochopila, že veškeré problémy, které mám já, jsou malicherné oproti těm, které prožívají rodiny dětí s autismem. Byl to očistec. Ale zároveň mě tahle práce dávala smysl. Pořádala jsem různé benefiční akce a snažila se šířit osvětu autismu,“ vysvětluje. Spolu s ředitelkou organizace Magdalenou Čáslavskou také sepsaly příběhy lidí s autismem a vydaly je knižně. Kniha Nedávejte do hrobu motýla živého dostala i ocenění Vládního výboru. „V neziskovce jsem místo plánovaného roku zůstala čtyři, ale pak jsem cítila potřebu jít zas dál. Hrozně mě ubíjelo, když jsem viděla, jak některým lidem nemůžete pomoct a jak jim nepodá pomocnou ruku ani stát. Brala jsem si to hrozně osobně, poněvadž s několika maminkami jsem se spřátelila.“

Druhý dech

Po třinácti letech se stala znovu matkou a začala se opět věnovat psaní. Pro děti napsala knížku Deník psa Piráta a také bajky Divnozvířátka. Kromě toho založila dětskou kapelu Čiperkové, která slaví obrovské úspěchy. „Chtěla jsem synovi pouštět nějaké písničky na YouTube a zjistila jsem, že je tam převážně tvorba, kterou znám ze svých dětských let ještě já nebo minimálně moje dcera. Řekla jsem si, že by to chtělo něco nového a nápaditějšího. A tak jsem vymyslela Čiperky.“ Ke spolupráci přizvala opět svoji kamarádku Alici a partnera Jirku, který je hudebník. „Natočili jsme na YouTube několik klipů a pak se nestačili divit, jaká se strhla lavina jejich sledovanosti,“ směje se. Čiperkové nyní vystupují po celé republice a jejich představení jsou vždy vyprodaná. „Asi je to tím, že když děláte něco srdcem, tak se to daří. A hlavně se nesmí člověk vzdávat, i když se vám život vymkne z rukou,“ říká spisovatelka, které právě vychází román Provařená. A v něm čerpá ze svých zážitků. „S hrdiny knížky jsem ve své hlavě žila rok. V noci jsem se třeba vzbudila a myslela na to, co by právě udělala Sylvie nebo kde by teď byl Patrik. Tak jsem vstala a šla to napsat.“

    

Autor: Jana Hozová