PMS ze mě dělá totálního šílence

Většinou jsem docela přátelský člověk. Pokud mě ovšem potkáte, když na mě padne PMS, budete rychle prchat. Možná taky tyhle stavy šílenství znáte. Jestli ne, zkuste si to vygooglovat. Například se dozvíte, že u některých žen jsou příznaky PMS tak silné, že jsou považovány za postižené..

V tomhle období mám pocit, že se mi bystří snad všechny smysly. Zvuky slyším najednou mnohem hlasitěji a rve mi to uši. Jakýkoliv odér mě okamžitě praští do nosu a já bych nejradši praštila do nosu každého, kdo kolem mě projde. Nedej bože, kdyby se mě někdo pokusil, byť jen letmo dotknout.. Nejsem ve své kůži a připadám si, jako by se ze mě stával vlkodlak. Zdá se mi, že všude je moc lidí, divně zírají a ke všemu jsem středem jejich pozornosti já. Chci je sežrat (a to jsem vegetarián). Uvnitř mě to vře jako v papiňáku a jen čekám, kdy to bouchne.

Jenže teď si představte idylu. Dovolená, šplouchání vln blankytného moře, krásné počasí, opalovačka, vysněné volno.. Ovšem PMS se jen tak nenechá zmást a už vyhlíží svoji oběť. Ano, čtyřčlenná rodinka, která postává u mojí deky, přestože ležím na matračce o notný kus dál, je přesně ta pravá, která to slízne. „Rádi byste se někde usadili, ale všude už je plno, co?“ mrmlám si zatím jen v duchu a sleduju bludné Holanďany, jak nenápadně hledí na rozlehlou plochu, kterou jsem si zabrala. V jejich očích vidím prosbu, že by jim stačil jen kousíček místečka, kde by složili svá bílá těla. Čekám, kdy se osmělí. „Mohla byste se trošičku posunout?“ zeptá se mě nesměle paní. Bingo! A mám je. Naštvaně jim dělám prostor a syčím na ně jako had. Anglicky jim doporučím, že místo toho, aby vyspávali až do oběda, měli by si vyzkoušet brzké vstávání, ostatně tak, jak to dělám já. Pak by se nemuseli doprošovat o flek. A zase na mě všichni zírají.. Kromě mého muže, ten dělá, že mě nezná a jde se utopit.

Jenže dobře mi není. Rodinka pořád jen opakuje sorry, sorry a dívají se na mě jako bych jim měla vrazit každou chvíli kudlu do zad. V tu chvíli si vzpomenu na písničku od Tomáše Kluse Dobré ráno všem lidem a říkám si, to jsem vážně taková? Stydím se a je mi trapně. Přepadne mě z toho depka a chce se mi brečet. Jelikož vím, že bych měla zkažený celý den, nezbývá mi nic jiného, než to vyřešit omluvou. Rodinka se usmívá, já jim vysvětluju, že jsem.. little bit nervous.., pán na mě mrkne a já nevím, jak si to přebrat.. Radši tedy skočím do moře a plavu pořádně daleko. Nechávám za sebou všechny zvědavé lidi, a PMS topím ve vlnách.

Samozřejmě tím to nekončí. Pán „Sorry“ má na mě přišpendlené oči pořád a mě začíná opět štvát. Můj muž přijde se Sangrií a začíná mě taky pěkně štvát. Syn se s ním chce jít potápět, místo toho, aby se šel potápět se mnou a začíná mě štvát. Hrdinka v knížce se chová naprosto divně a začíná mě štvát. Přišla mi smska od mámy, že jsem psovi, kterého mi laskavě hlídá, nekoupila pořádný obojek a začíná mě pěkně štvát. Jdu se nacpat radši zmrzlinou. Chci pistáciovou, ale tu nemají. To mě teda fakt naštvali. Chápete to? Neměli pistáciovou zmrzlinu! A tak jdu skočit ze skály.

Tentokrát si vzpomenu na máminu hlášku z dětství (určitě znáte taky..): „Kdyby ostatní skočili z okna, tak skočíš taky?“ No při PMS asi jo. Nedbám na to, že ostatním skokanům je tak o polovinu míň než mně a postrádají pud sebezáchovy. Potřebuju se prostě uklidnit. Vrhnu se tedy střemhlav dolů (z asi 5 metrové skály do moře) a hodím placák. Příšerně to bolí. Jsem pěkně naštvaná. Můj muž je ale naštvaný mnohem víc. Prý jsem blázen. Ne, jsem jen postižená..

Takže příští měsíc zase PMS zdar!

Jak jste na tom vy?

Autor: Simona Votyová