S tímhle chlápkem jsem se fakt nasmála

V Ženě a Život o mně napsali článek. Ale taky to znamenalo, že se musím nechat vyfotit. A řeknu vám, že je fakt rozdíl, když se fotíte ve dvaceti, kdy vypadáte svěže i po flámu, oproti tomu, kdy jdete dělat modelku jako strhaná matka, s kruhy pod očima a tušíte, že máte na zádech sopel od děcka, které ráno dělalo scény, že do školky nepůjde..

O víkendu jsem měla šňůru. Zní to tak pěkně umělecky. Tedy pokud si nepředstavíte, že jsem věšela prádlo nebo sebe, ale tušíte, že se jednalo o koncertní turné, nejlíp nějaké rockové hvězdy.. U mě to konkrétně ovšem znamená, že jezdíme s dětskou kapelou Čiperkové na vystoupení po republice. Já, kamarádka Alice, devět dětí a občas nějací ti rodičové. (V poslední době se ovšem okruh doprovázejících rodičů zúžil pouze na dva otrlé tatínky.. Ale pořád nejsme u toho chlápka..Dojde na něj, nebojte:)))

Tentokrát to byla pořádně nabitá akce. Ráno Pardubice, pak hned Uherské Hradiště a další den Otrokovice. Sotva jsme stíhali, táhli miliony kufrů s kostýmy a za sebou vláčeli děcka. Cestovali jsme vlakem, taxíky, řešili zvuk, chybějící trička, rozbitá tykadla (ano, to taky řešíme), podpisovky, cédéčka, kakání nejmenších na nejnevhodnějších místech, natáčení se na mobil těch starších na nejnevhodnějších místech (zvlášť když mě nutí, abych s nimi natočila musicall.y – jestli nevíte, co to je, tak buďte rádi :))), a v noci jsme s Alicí oka nezamhouřily, protože na holky pokřikovali kluci pod okny a my jim záviděly :))

Upocená a nevyspalá jsem přijela domů, kde mě uvítala zatuchlá myčka, hladová kočka, hladový pes a hladový muž. Všichni se tvářili ukřivděně. A já se z toho opupínkovala. Koukám na sebe a jeden pupen se zvětšoval rychlostí milimetr za sekundu, takže za chvíli to vypadalo, že mi vedle nosu raší nos druhý. Na hladové žaludky jsem se vykašlala a mojí hlavní náplní bylo – zlikvidovat tu příšernost z ksichtu. Zhruba po půl hodině jsem se vypotácela se zakrváceným obličejem z koupelny, plácla sebou do peřin a všem nařídila pod pohrůžkou tvrdého trestu (jídlo nebude další den) bobříka mlčení. Vstávám v šest, jsem unavená a musím vypadat dobře. Vždyť mám ráno focení!

Bobříka mlčení prolomil muž ve dvě ráno, kdy se nejspíš rozhodl probudit mé mladé já a jal se na mě taky pokřikovat pod oknem ložnice. Probudil mé staré já, které toužilo po jediném – po klidném spánku. Jenže muž si usmyslil, že svůj hladový žaludek oblbne větším než malým množstvím alkoholu a bude mu hej. Očividně mu to prospívalo a tak prozpíval všechny šlágry, které mu paměť dovolila. Další noc jsem oka nezamhouřila… Takže chápete, že ani tenhle chlápek, byť je můj, mě moc nepobavil..

Ráno jsem vstala s vaky pod očima, nateklým beďarem ve velikosti pěsti a sotva jsem pletla nohama i jazykem. Kopla jsem do sebe tři kafe, a po cestě si koupila Red Bull. Já, která pořád řeší, co jíst a pít, aby to nehuntovalo tělo a vypadala bych krásně.. Tak takhle zhuntovaná jsem přijela do pražského Klementina a doufala v zázračné ruce maskérky, fotografa a následně pak grafika, které se na mě vyřádí.

Při líčení mi hlava několikrát padla na stůl, div jsem si nerozrazila čelo a při focení jsem usínala ve stoje. Tak byla jsem po šňůře, ne? Připadala jsem si jako rockerka, co proflámovala víkend a teď se nechá ještě milostivě vyfotit. No a pak jsem se posadila vedle takového chlápka. Líbil se mi, protože měl v ruce knihu, ale hlavně se vůbec nestyděl. Neměl za co, protože jeho tělo bylo pevné a samý sval, takže mě ani neudivilo, že nemá nic na sobě. Byl sice poněkud mlčenlivý, ale to ho obestíralo tajemnem. Naslouchal mi, nedával nevyžádané rady, nefňukal, nekručelo mu v břiše a pořád se usmíval. Co vám budu povídat, nasmála jsem se.. Nejspíš ho ubytuju na svojí zahradě :))

Fotograf měl radost, že ze mě aspoň něco vykřesal a pak jsme si všichni oddechli. A jestli si chcete přečíst něco moudřejšího, pak musíte zavítat na jiný blog než tenhle, který vedou Splašený Blaženy :)) Ale můžete si přečíst článek v Ženě a Život, ke kterému tyhle fotky vznikly. Je právě v prodeji a až bude po něm, tak ho sem hodím.
Foto: Jan Hrdý
Make-up: Veronika Havlíčková