Stejně umřeme, takže žijme na plný plyn

Smrt není žádná sranda.. Jenže když si smrtelnost uvědomíme, spoustu srandy si můžeme užít.

Chtěla bych věřit v posmrtný život, ale bohužel mi to nejde. A do hlavy si nenatlučete něco, čemu nevěříte. Jako má plno lidí fóbii z pavouků a nebo třeba z hroznýše královského, já mám odmalička fóbii ze smrti. Neděsí mě vlastně ani smrt jako taková, ale představa té nicoty potom.. Asi právě proto nesnesu nicotu v životě.

Ale ať na to nahlíží každý jak chce, fakt je ten, že jednou z tohoto světa odejdeme. Co bude potom nebo jestli vůbec něco bude, to se uvidí prostě potom. Ale teď je teď. Teď jsme tady. Teď žijeme. Máme omezený čas. Od jistého věku to všichni moc dobře víme. Přesto se dost často chováme, jako bychom tu měli zůstat napořád.

Nejde o to, žít každý den, jako by byl ten poslední, protože to se asi jen tak nedá. Ale jednou za čas bychom měli upustit ventil a nebýt na sebe tolik přísní. Pro člověka, který tvrdě dře, to možná znamená, občas se jenom flákat a nedělat naprosto nic. Ten, kdo usiluje o svoji životosprávu, má právo se jednou za čas přecpat nezdravým jídlem a opít do němoty, pokud chce. Intelektuál si taky život nezkazí tím, když se někdy podívá na hloupý film. Tohle jsou ovšem jenom malé úniky z reality, kterou jsme si nastavili sami. Celkově jde samozřejmě o to, snažit se žít co nejlíp, ale nezbláznit se z toho.

Hlavní je přestat se bát. Svých rozhodnutí, názorů nebo dokonce dalších lidí. Toho, co by řekli, když sejdeme z cesty. Z té vyšlapané, která se zdá ostatním tak skvělá. Ale nám ne.

Jednou vám totiž bude fuk, že:
Manžel odešel s jinou.
Vás vyhodili z práce.
Měli jste dost kil navíc.
Vaše děti se vykašlaly na vysokou.
Neměli jste auto, dům, moc peněz.
Pomlouvali vás za zády.
Jednou vám bude fuk i to, že jste se ztrapnili, ponížili, stresovali s uzávěrkou, měli doma binec nebo že kamarádka líp vařila.

Co vám ale nebude fuk, že jste:
Nezažili věci, co jste si zažít tolik přáli.
Někomu neřekli, co jste mu říct chtěli. Nepřiznali mu, co cítíte nebo jak se cítíte vedle něj či bez něj.
Neměli dost odvahy zbavit se předsudků, naučených vzorců a vybočit. Vzhůru za svým životem. Nebo třeba dolů.
Věnovali čas něčemu, co vlastně nemělo vůbec smysl.

Život je kolikrát mnohem jednodušší než si myslíme. A hlavně než si ho děláme. I když se dostaneme na rozcestí nebo na jiné cestě zabloudíme, vždycky nás někam dovede. Někdy si namelem, ale někdy objevíme nečekané možnosti. Někdy si pobulíme a někdy se zasmějeme.

Takový život je.

A jednou skončí..

Což je možná i jakási úleva..

Jenže teď žijme na plný pecky! I když toho budem mít někdy plný zuby..

Autor: Simona Votyová