Zuzana Habáňová – Oslepla a začala cestovat

Žila naplněný život. Měla dobrou práci a spoustu přátel. Jenže pak téměř ztratila zrak a svět se jí zhroutil. Ovšem jenom na chvíli. Odrazila se ode dna a začala znovu a úplně jinak. Je z ní cestovatelka. A jezdí do zemí, kam kolikrát žádný turista radši ani nevkročil. Jejím společníkem je bílá hůlka. Se Zuzanou Habáňovou jsem dělala rozhovor pro časopis Žena a Život a také jsem s ní točila reportáž do pořadu Gejzír České televize. Je to člověk, který rozsvítí celou místnost, jen co do ní vejde. A to přesto, že její osud je dost těžký.

turecko-mezi-turky

Zuzana Habáňová trpí cukrovkou a musí si od šesti let píchat inzulín. Naučila se s tím žít a brala to jako součást svého života. Vystudovala vysokou školu a z malé moravské vesnice se odstěhovala do Prahy, kde dostala místo na generálním ředitelství  Českých drah. Poznala spoustu nových lidí a život ji bavil. Jenže vinou cukrovky začínala vidět čím dál tím hůř. Ošetření laserem nepomohlo, od  28 let podstoupila sedm těžkých operací sítnice, které jí zachránily zbytek zraku. Na jedno oko ale oslepla úplně.
„Přestože jsem opravdu velká optimistka, stávající životní situace mě velmi sebrala, byla jsem depresivní, až zlá. Lidé kolem mě plánovali budoucnost, rodiny, nové domečky a já přemýšlela, co bude, až možná oslepnu úplně, zůstanu bez práce a vůbec  jsem nevěděla,  co mám dělat,“ vzpomíná na nelehké období, kdy se nikomu nesvěřila s tím, že tak špatně vidí a dál chodila do zaměstnání jako by byla zcela zdravá.

norsko-cesta-svateho-olafa2

Vidíte, že vidíte

Přesně v den třicátých narozenin musela na operaci s okem, na které ještě viděla. „Říkala jsem si, že pokud oslepnu i na tohle oko, tak nemá smysl žít. Věděla jsem, že velká dávka inzulínu dokáže člověka bezbolestně zabít,“ přiznává. „Když mi lékařka odlepila náplast na operovaném oku, rozprostřela se přede mnou mlha a v ní se komíhalo něco, co připomínalo mávající ruku. Zeptala jsem se: „To je vaše ruka?“ A ona mi odpověděla: „Tak vidíte, že vidíte.. „ V ten okamžik mě znovu začal bavit život. Na to jedno oko vidím sice pořád jen zamlženě, nerozeznám například obličeje lidí, schody a jiné bariéry mi splývají, ale vidím aspoň něco.“
S prací musela samozřejmě skončit a na čas se přestěhovala zpět k rodičům na Moravu. Uzavřela se doma a téměř nikdo z přátel o její situaci nevěděl. Začala se učit, jak fungovat bez očí. Používala hmat, podle kterého dokázala rozeznat třeba i zboží v obchodě. Koupila si speciální lupu, aby mohla číst a sledovat internet. „Svým způsobem mě to i bavilo a motivovalo a po půl roce jsem pochopila, že bych už chtěla bydlet sama. Sbalila jsem si věci, svého psa a odjela vlakem do Čerčan, kde jsem bydlela a dodnes bydlím. Ale protože jsem chtěla, aby si mě lidi pamatovali takovou, jaká jsem byla dřív, snažila jsem se chodit bez bílé hůlky a s nikým jsem nebyla moc v kontaktu.“

dav

Nejsem opilá, ale slepá

Téměř veškerý svůj čas trávila se svým psem, se kterým chodila denně na mnohakilometrové procházky. „Ten pes mi hrozně psychicky pomohl. Ale jinak jsem se cítila dost osamělá. Moji kamarádi si na Moravě mysleli, jak se mám skvěle v Praze a já místo toho bloumala sama po Posázaví. Když jsem občas vyrazila do města, pořád jsem nepoužívala bílou hůlku, poněvadž jsem se za ni styděla. Bez ní jsem ale měla velmi klátivou nerovnovážnou chůzi a vypadala jsem jako opilá.“ Zlom nastal, když uslyšela na svoji adresu narážky, kdy si lidé mysleli, že už dopoledne je pod vlivem alkoholu. Vytáhla tedy svoji hůlku, aby ukázala, že všechno je poněkud jinak. „Najednou jsem zjistila, že mi hůlka otevírá k lidem cestu. Všichni mi začali pomáhat, chovali se velice ohleduplně a přátelsky. Bylo to skvělé zjištění, že lidé jsou opravdu hodní.“

filipiny-ryzova-pole-na-severnim-ostrove-luzon

Nový životní směr

Zuzana ale měla pořád jedno velké přání. Toužila zažít ještě nějaké pořádné dobrodružství.  „Myslela jsem si, že jako slepou mě toho moc zajímavého už nepotká.  Pak mi zavolal kamarád, jestli bych s ním jela jen tak s krosnou na zádech do Thajska a já si řekla, proč vlastně ne? Když mě viděl přijít na letiště s bílou hůlkou, byl docela v rozpacích,“ vzpomíná dnes osmatřicetiletá žena na cestu, která jí nastartovala nový životní směr. „Cestování na vlastní pěst po Thajsku mě naprosto uchvátilo, zároveň jsem si uvědomila ten paradox – moji zdraví kamarádi se takhle daleko nedostali a já, skoro slepá jsem tady.  A navíc jsem z Bangkoku dokázala odletět úplně sama domů, protože kamarád pokračoval v cestě dál.“ A tak její velké dobrodružství vlastně začalo a stále pokračuje.

cesta-do-santiaga-de-compostela-v-cili

Sama mezi Kurdy

Od té doby ušla tisíce kilometrů. Například na poutních cestách do Santiaga de Compostela nebo v Norsku na cestě svatého Olafa, kterou prošla se svým tatínkem, přestože se jedná o velmi fyzicky náročnou trasu. „Však taky o nás v Norsku psali, že jde slepá holka se starším pánem cestu, kterou by nezvládli kolikrát ani zdraví mladí lidé,“ směje se.
Kromě toho procestovala Srí Lanku, turecký a irácký Kurdistán, Irán, Makedonii, Bosnu, Indii, Kosovo, Albánii, Filipíny. Někdy s kamarádkou, někdy s kamarádem a někdy úplně sama. A vždy na vlastní pěst a mezi místními lidmi.  Nejvíc ji baví jezdit místní dopravou, povídat si s lidmi, nahlédnout do  jejich životů a kultury. Že se pohybuje na územích, kam se běžný turista ani neodváží, to si vůbec nepřipouští. „Tyto země jsou opravdu nádherné, bezpečné a tamní lidé velmi přátelští a nápomocní. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by mi chtěl ublížit. Strávila jsem například sama dva týdny mezi mladými tureckými Kurdy, dokonce mě sebou vzali i do iráckého Kurdistánu. Nebylo se absolutně čeho bát, všichni se ke mně chovali skvěle a zodpovědně se o mě postarali. V Turecku mě zase místní vysokoškoláci vzali k moři a s celou jejich  třídou jsem oslavila ukončení studia. Dva týdny jsem bydlela v několika  íránských rodinách,  jedla s nimi, sdílela příběhy. Svět totiž není vůbec tak zlý, jak se říká a následně spousta lidí myslí. Ba právě naopak,“ tvrdí a na své cesty se vydává dvakrát ročně. „Jen mě někdy mrzí, když se lidé nezeptají , jak to zvládám, ale hlavně je zajímá, kde na to beru. Jenže já nepotřebuji k životu všechny vymoženosti, kterými se někteří nesmyslně obklopují. Radši si místo toho koupím za pár korun lístek na obyčejný vlak a projedu si Indii. A jsem opravdu šťastná, že mi je dovoleno poznat, jak je svět barevný.“

turecky-kurdistan-mistni-kluci-frajeri-pod-horou-ararat

Autor: Simona Votyová – článek už vyšel v časopise Žena a Život

Fotografie: archív Zuzany Habáňové

Reportáž v pořadu Gejzír ČT můžete vidět 26. 1. 2017.